Ale to předbíhám. Nebo odbíhám. Ono před tím slovem asi bylo ještě něco jiného, touha. V některých případech i vzpomínka, stesk a smutek po něčem, co bylo a už není. Tak už to na tom světě chodí, někdo se vozí a jinej chodí pěšky
A pak zase chvilku jinej tahá pilku a komu se nelení, tak do lesa volá!To byl takhle jednou jeden hondař. Počkat, oni byli dva. Vlastně ne, ono jich bylo víc, ale to by bylo zas na jinej příběh. Jeden měl civica EE9 a druhej neměl. Vlastně měl, ale kdysi. A ten, co měl,taky měl kdysi. Proto ho měl i teď, protože kdysi mu s ním bylo moc dobře, ale pak přišla žena, rodina, starosti a povinnosti a civic šel na prodej. A pak si po letech koupil z Německa jiného, rozdělaný projekt, který se rozhodl dokončit. A jak řekl, tak udělal. A dal dohromady moc hezkého červeného vtecového civica. Jenže doma byla žena, tucet hladových krků (budiž, to možná ne, ale zní to líp) a žena začala naznačovat, že je civic starý, nebezpečný, nemá posilovač, že se do něj nevejde ta kopa hladových krků (aha, pardon, jen tucet) a prostě, že by si měl sbalit svých pět švestek a hledat si nový domov. Ten civic. Teda snad.
No, majiteli bylo smutno, co vám mám povídat, ale žena je žena, většinou nepřemožena.
No a ten druhý hondař něco podobného už taky zažil, ale jeho žena nepřemožena mezitím sbalila svých pět švestek a našla si jiný domov. No, nemajiteli ženy bylo smutno, co vám mám povídat, ale pak si řekl, není žena, může být civic. Takový, jako býval kdysi, anebo ještě lepší.
Takže tu byli dva - jeden měl ženu a civica, druhý neměl ženu ani civica. Sami uznáte, že je to velká nerovnováha a kdyby se situace nevyřešila, musel by zasáhnout nějaký úřad pro napravování nerovnováh. Co úřad činí, to dobře činí, o tom žádná, ale co kdyby druhému hondaři nadělil ženu prvního hondaře? Naštěstí se to nestalo, druhý hondař koupil od prvního hondaře civica a všichni tři byli spokojení. Teď si asi říkáte, jací tři? No přece první hondař, jeho žena a druhý hondař. Vlastně čtyři. A teď si pro změnu zase říkáte, jací čtyři? Ale jistě, čtyři! Ten čtvrtý jsem byl pochopitelně já, pokoutní dohazovač a samozvaný adopční pracovník, který našel pro chtěného/nechtěného civica nový domov.
A tohle všechno se stalo někdy loni a druhý hondař - a teď už můžeme poodhalit jeho ingoknito - měl z nového civica takovou radost, že uspořádal u sebe doma pohodovou víkendovou pařbičku pro pár podobně postižených. A to byl první ročník Prachatického džambále. A protože se to všem moc líbilo, za rok si to v podobné sestavě zopakovali a užili si silniček v okolí Prachatic.
Aha, to inkognito. Hm, jestlipak na to někdo přijde, proč se ten sraz jmenuje džambále, co?
A pokud jde o druhý ročník, byl podobný jako první, čili pekelně povedený. A jak se říká, jedli, pili, hodovali a pokud neumřeli, tak tam někde šťastně vtecují dodnes a těší se na příští ročník.
A přidávám jeden strip. Fotky sem zkusím nacpat někdy v blízké době.
